Viola stagnina - violka slatinná

14. 3. 2009 vytvořil Michal Hroneš

Viola stagnina Schult. - violka slatinná

Syn.: Viola canina subsp. stagnina (Kit. ex Schult.) Rouy et Fouc., Viola persicifolia auct.

Čeleď: Violaceae - violkovité

Status: C2, §2

 

Popis: Vytrvalá bylina s tenkým, hnědým oddenkem a přímou až vystoupavou lodyhou, dorůstající se 10 až 25 cm. Listy jsou pouze lodyžní, dlouze řapíkaté. Listová čepel je protáhle kopinatá až úzce trojúhelníkovitá, okrouhle zašpičatělá, na bázi uťatá, na okrajích jemně vroubkovaná, na žilnatině pýřitá. Řapíky jsou poměrně tenké, lysé, na bázi lodyhy delší než listové čepele. Palisty jsou velké, široce čárkovité až úzce kopinaté, nepravidelně hrubě zubaté, často delší než řapíky svrchních listů. Květní stopky lysé, s listenci v horní třetině. Květy jsou nevonné, bílé nebo vzácně jemně nafialovělé, někdy fialově žilkované, v obrysu spíše obdélníkovité. Ostruha je bílá nebo nazelenalá, tupá, poměrně krátká. Tobolky jsou protáhlé, na konci zašpičatělé. 


Možná záměna: Od podobné violky nízké (Viola pumila) ji lze rozeznat podle obrysu květu, listů, palistů a odění lodyh, které jsou u violky nízké lysé. Listy jsou u tohoto druhu na bázi klínovité a palisty jsou vždy alespoň stejně dlouhé jako řapíky. Další podobný druh, violka vyvýšená (Viola elatior), se liší zejména nápadně vyšším vzrůstem, modrými květy a palisty výrazně delšími než řapíky.

 

Rozšíření: Druh s těžištěm rozšíření ve středovýchodní Evropě. Roztroušeně se vyskytuje ve Velké Británii, Irsku, Francii a zemích Beneluxu. Na sever zasahuje do jižní Skandinávie a Pobaltských republik. Na východ po západní Sibiř. Ve Středozemí chybí, lokálně je zde nahrazena jinými druhy.

 

V ČR se vyskytuje roztroušeně až vzácně v termofytiku a v teplejším mezofytiku. V Čechách se udržela především v nivách větších řek (Polabí, Poohří, dolní Pojizeří) a v rybničních pánvích na jihu (Třeboňsko, Budějovicko). Na Moravě je o něco hojnější, vyskytuje se v Pomoraví, Podyjí a v Bílých Karpatech. 

 

Ekologie: Druh rostoucí na vlhkých, na jaře často zaplavovaných půdách, bohatých na minerály. Nalezneme ji na slatinných loukách (obvykle ve společenstvech svazu Molinion) nebo na okrajích a pasekách v nížinných lužních lesích, vzácněji pak v řidších rákosinách na okrajích rybníku a ve vlhčích křovinách podél větších toků.

 

Hemikryptofyt, kvetoucí od května do července.

 

Význam: Zajímavý a dekorativní druh vlhkých a slatinných luk. Nejhojnější z trojice našich přímých vysokých violek (Viola pumila, Viola elatior).

 

Ohrožení a ochrana: Violka slatinná je ohrožena zejména změnou vodních poměrů na lokalitách (melioracemi, protizáplavovými opatřeními) a také změnou hospodářství na lokalitách (mechanizace, chemizace, ponechávání luk ladem). Semena tohoto druhu naštěstí vydrží v zemi poměrně dlouhou dobu a tak se po zlepšení podmínek na lokalitě tato rostlina může znovu objevit. Violka slatinná je chráněna zákonem a je zařazena také v Červeném seznamu cévnatých rostlin. Většina lokalit, na nichž se vyskytuje, je chráněna územně (např. PR Plané loučky nebo NPR Křivé jezero).